Poézia je krásna.

Tak krásne. A smutné.

Zaujal ma „citát“ v poslednom príspevku na tomto blogu (z ktorého mám neuveriteľne zmiešané pocity, niektorým veciam vôbec nerozumiem, ale presne preto sa mi to páči – je to iné a vyvoláva to úžasnú atmosféru). Zaujalo ma to tak, že som musela zistiť z akej básne to je. Google, samozrejme. Našla som pieseň. Je zaujímavá, ale tu mi celkom stačia tie verše. Tie verše.

Zbožňujem takéto básne. Asi ma nepochopíte. Proste sa vyžívam v tom rytmuse. A táto je taká... smutná, no cítim tam nejaký veselší podtón. Áno, je to divné, budem asi jediná, kto to tam vidí, možno to tam ani nie je, ale asi som sa zamilovala do toho vyznačeného úseku. Možno to bude preto, že chodím na recitačné súťaže a poézia mi nie je cudzia.

Když půjdeš po cestě, kde růže vadnou, kde rostou stromy bez listí
tak dojdeš na místo, kde tvý slzy spadnou na hrob, co nikdo nečistí.
Jen starej rozbitej náhrobní kámen, řekne ti, kdo nemoh už dál
Tak sepni ruce svý a zašeptej ámen ať jsi tulák nebo král.

Dřív děvče chodilo s kyticí růží rozdávat lidem štěstí a svůj smích.
Oči jí maloval sám Bůh černou tuží, pod jejím krokem hned tál sníh.
Všem lidem dávala náručí plnou, sázela kytky podél cest
jednou však zmizela a jako když utne, přestaly růže náhle kvést.

Pak jsem ji uviděl, ubohou vílu, na zvadlých květech věčně snít
všem lidem rozdala svou lásku a sílu, že sama dál nemohla už žít.
Tak jsem jí postavil náhrobní kámen a čerstvé růže jsem tam dal
pak jsem se pomodlil a zašeptal ámen a svojí píseň jsem jí hrál.